Motto:  Už jako dětem ve škole se nám ztrácely červené pastelky, když jsme měli malovat rudou hvězdu. NAŠE JEEPY MĚLY VŽDY HVĚZDU BÍLOU! A od té doby se závislost na bílé hvězdě v kruhu u nás stále zvětšuje.....

 

Novoroční jízda 7.1.2017 byla jen pro ty opravdové chlapy! Ranní teploty v Praze spadly na 12 až 15 stupňů pod bod mrazu. Přesto se konvoj z Kampy tradičně přesně v 11:00 vydal na jízdu ledovou Prahou.

 

g.M.

2017/01/07 New Year Joy Ride

Letošní tradiční novoroční zahájení sezóny bylo po delší době zase trochu extrémní. Někteří naši členové vyjížděli za „komfortních“ minus 18ti stupních Celsia! Ovšem není důvod k extra hrdosti uvědomíme-li si, že naši předkové za takových teplot nejen provozovali Jeepy, Dodge, Studebakery a Shermany, ale přitom i bojovali!

Na Kampě se v sobotu 7. ledna sjelo 16 Jeepů, 2 Dodge a 11 moderních Wranglerů. Adam z U.S.Embassy přivedl i svého šéfa s rodinou. Přesuny na Hrad i k Rudolfinu proběhly bez komplikací a disciplinovaně, na Hradě jsme předvedli naprosto ukázkový příjezd. Zájem turistů o nás byl tradičně obrovský.

Na schodech u Rudolfina jsme vyfotili tradiční PFku a tentokrát i „rozlučkovou“ fotku pro U.S.ambassadora Andrewa Schapira a jeho ženu Tamaru.

GOOD BYE ANDY, GOD BLESS YOU! AND THANK YOU FOR ALL YOU DID FOR US!

-colbi-

foto Doga

 

   Hi Rangers. Pro Vás, ale i pro všechny příznivce a přátele spolku Old Car Rangers, jsem připravil na letošní zimu čtení o naší cestě po USA. Doufám, že Vám moje vyprávění zpříjemní čekání na jaro.

 

 

          AMERIKA – Cesta po sedmi státech

východního pobřeží Unie.

 Old Car Rangers   24. VI. – 9.VII.  2016

 

Kapitola třináctá.

 

   Richmond - Washington. Dnes jsem si dal budík na 5:30 a v příjemném ránu běžím ven z města okolo řadovek pro lidi s nejnižším příjmem. Říkají tomu „terrace house“, ale zapomeňte na dům s terasou, tady bych si holku asi nenamluvil! Prvně vidím společnou prádelnu, kde je možnost si za pár drobných vyprat a navrch k tomu si popovídat.

   Po hotelové snídaňové nacpávačce v 8:30 odjíždíme do Richmondu.

   Je sobota a po pár mílích narážíme na obrovský bleší trh. Desítky, možná stovky stánků, věci rozložené na stolech nebo na plachtách na zemi. Mezi tunami nesmyslů se může objevit klenot, ale dnes se zázrak bohužel nedostavil. U jednoho stánku potkávám chlapíka, který má kromě jiného vystavenou také krabici s noži. Oslovuji ho, že jsem z Evropy a asi pět let už sháním originál WW II armádní kapesní nůž. Směje se, ať přijdu příští sobotu, nůž má prý doma a za týden mi ho přinese. A tak se zase směji já protože za týden už budu sedět v letadle směr Evropa a za týden fakt nemá cenu mi cokoliv nosit. Povídal, že pochází také z Evropy, z Řecka. Tak jsem mu dal naší klubovou rybičku a svojí vizitku, no co kdyby mi chtěl poslat nůž pod stromeček? Podali jsme si ruce, popřáli hezký den a já věděl, že tak blízko jako dnes jsem u toho hledaného nože ještě nikdy nebyl.

   Docela mě překvapilo, že po týdnu v USA a asi také hnán touhou po té kudle, jsem se byl s tím chlapem schopen celkem bez problémů, domluvit. Strávili jsme na blešáku skoro dvě hodiny, bohužel bez velkého úspěchu. Nasedáme do auta a frčíme do Richmondu. Provoz na silnicích je již daleko zahuštěnější, je znát, že se dostáváme k civilizaci.

   V Richmondu necháváme naše auto stát na ulici v centru města. Je sobota a to je na prohlídku bývalého hlavního města konfederace ideálním dnem. Navštěvujeme všechny významné budovy z období občanské války. Některé z budov, které jsou historicky spjaty s jižanskými osobnosti, jsou doslova obestavěny vysokými stavbami a těžko se hledají. „Jižanství“ si tady nikdo veřejně nemůže dát na svůj „vývěsní štít“. Je znát cílený tlak potlačovat jakékoli snahy o připomínání tohoto historického období USA.

Když se vracíme z prohlídky města s překvapením zjišťujeme, že stojíme s autem naproti domu, kde za války žil generál Robert Lee, vrchní velitel jižanské armády. Na takto významném domě je ale jen malá pamětní deska.

   Při výjezdu z města na široké třídě vidíme pomníky a sochy v nadživotní velikosti. Jsou tam generálové Stuart, Lee, Jackson a i tady, naprosto nesmyslně, v životní velikosti mezi generály umístili sochu tenisty!

   Domy na tomto předměstí jsou v nádherném jižanském stylu, většinou cihlové a s verandami. Jen ty houpací křesla a lavice na řetízkách nám tu nějak schází. Doba se zrychlila i tady na Jihu a na vysedávání asi už není čas. Okolí domů je plné stromů, kvetoucích keřů a květin.

   Opouštíme Richmond a na Washington to už valíme po mnoha proudové dálnici. V některých místech je i včetně nájezdových sedm jízdních pruhů jedním směrem. Za volantem je Milan. Dundee již pár dní neřídí, blbě našlápl a má něco s kotníkem. Chodí s obtížemi, ale snáší to statečně. Milana před Washingtonem střídá u volantu Kačer. Vjezd do města je plný nástrah. Dundee je přilepený zrakem na navigaci, skvěle určuje směr a dává Kačerovi pokyn za pokynem. Kačer dojíždí před náš hotel a je totálně vykoukaný. Vykládáme bagáž a Milan jde zaparkovat naše auto do sousední ulice. Je to parkovací bonus víkendové návštěvy Washingtonu. V pondělí ale musíme v sedm ráno vypadnout! Pro pracovní dny hlásí tabule doslova: DON´T EVEN THINK OF PARKING HERE. (AŤ TI ANI NEPŘÍJDE NA MYSL, ŽE BYS ZDE MOHL ZAPARKOVAT.)

   Náš hotel leží od Bílého domu cca 1 míli vzdušnou čarou a jeho kvalita je na úrovni. Pouze nám nefunguje splachovačka na WC. Muž z recepce se jde na problém podívat a řeší to přidělením klíče od dalšího pokoje na naší chodbě. Banální závadu, během chvíle opravuji a za odměnu dostávám kázání od Dundeeho, že si to má opravit hotel. No, kecy mi vadí výrazně míň, než courat v noci po chodbách na WC. A tak si ještě jdeme nakoupit do speciálu pivo, aby bylo co pít při večerním dolaďování zítřejší trasy prohlídky pamětihodností Washingtonu.

 

Pěšky dnes nachozeno 11 km.

Jo a tak nám v Americe skončil devátý den

g.M.

Pokračování příští čtvrtek

Přečtěte si předchozí kapitoly - zde