Mě vstoupil Jeep Willys do života díky dědictví. Naše rodina zdědila dům se zahradou a záhumenkem kousek od Prahy a ve stodůlce byl zaparkován na prázdných pneumatikách americký jeep z druhé světové války.
Měl na sobě vrstvu prachu, ale co bylo podstatné, bílou státní poznávací značku.
Rodina rozhodla, že se bude používat na orání záhumenku, že to tak v Americe běžně dělají. Další porady, co s jeepem, jsem se již nezúčastnil a začal v kredenci v zásuvkách hledat papíry od vozu. Někde přeci být musely a také že byly!
A tak jsem začal jeepa připravovat, jak si všichni mysleli na „orání“ pole.
Gumy jsem dohustil a kupodivu tlak držel. Z nádrže jsem vypustil zbytky benzínu s vodou a spoustou bláta. To mě trochu znervóznělo a tak jsem vyčistil a profoukal celou palivovou soustavu. Měl jsem to celé rozebrané, ale už mi to nedalo a z kanystru jsem provizorně hadičkou přivedl palivo a zkusil nastartovat. Nová baterie z trabanta dělala divy. Motor se párkrát neochotně převalil a světe div se naskočil. A hned jsem se mohl jít pod blok motoru sprchovat. V místě u rozdělovače trhliny, jak jsem se později dozvěděl bolest mnoha jeepů. Ale šikovné české ručičky si dovedou poradit se vším.
Ale sotva jsem se párkrát projel, byly vynalezeny technické prohlídky.
Na dvoře na Mičánkách jsme my jeepaři byli lovnou zvěří a nejeden z majitelů to vzdal a auto odhlásil. Ale musím říct, že jeden technik tam byl férový chlap. Jmenoval se Rosťa. Byl to mladej kluk, ale pokud jsem měl jeepa v cajku, tak mě nechal žít a nevymýšlel blbosti.
Pak jsem ale přestavoval barák a jeepa jsem musel prodat. Kupec dorazil v zeleném a já věděl, že auto bude v dobrých rukou. Nabídl se, že mě ještě sveze za obec na poslední jízdu, že to zpátky vezmu pěšky.
No chlapi, já jsem tu cestu zpátky celou probulel.
Připravil g.M.