Po bunkrech jižní části Maginotovy linie - 1.část

 

Francie - Menton

12.3. – 17. 3. 2017

 

  Letos na jaře se opět vydáváme do francouzského městečka Roquebrune, ležícího u Středozemního moře, pár kilometrů na jih od italských hranic. Z Prahy je to 1 160 km a se dvěma tankováními a kávičkou jsme v cíli za pohodových dvanáct hodin. Pár dobrých rad na cestu pro ty, které by následující text zaujal a chtěli by se na jih vypravit. Doporučujeme si koupit pro jízdu přes Švýcarsko dálniční známku v ÚAMK za 1 100,-. Rakouskem jezdíme ze dvou důvodů mimo dálnici. Ušetříte za známku a v Lindau je na pár kilometrech dvacet benzínek s naftou za 1,- euro. Tady se vyplatí natankovat. V Itálii je cena 1,8 euro za litr, ve Francii 1,3 euro!

  Našim výchozím místem ve Francii je každoročně hotel Le Golfe Blue s šestilůžkovým apartmánem a obrovskou terasou. Jeho cena na týden mimo sezónu je příjemných 500 euro. V recepci nás vítají známé tváře, což na cestách vždy potěší.

  Strávíme zde týden hledáním a prohlídkou bunkrů z doby WW II. Tento rok se budeme pohybovat v nejjižnější části Maginotovy linie.

  Po příjezdu na hotel tradičně zabírám ložnici, největší místnost apartmánu a měním ji na svoji polní kancelář. Z nočních stolků vznikají stolky psací, z manželské postele místo pro rozkládání map. Ostatní nezbytnosti nacházejí svůj plac na podlaze. Netrvá dlouho a všude jsou drobky od baget, sklenky od červeného vína, zbytky sýrů, paštik, klobásek. No zkrátka se po roční absenci francouzských lahůdek trochu debužíruje.

  A teď záleží na vás, jak to uchopíte. Pokud jste dostali chuť svůj čas věnovat bunkrům, máte možnost si nacpat souřadnice objektů do navigace a během týdne objet vše, co je v okolí autem. Naděláte fotky a máte splněno.

  Pokud ale chcete opravdu něco vidět a nevadí vám se večer vracet z hor utahaní jako psi, tak je potřeba vyrazit brzy po ránu a pěšky! Nejprve od moře, vzhůru do hor, jen s kusem bagety, trochou sýra a flaškou vody v báglu. Pak, jak se postupně dostáváte do vnitrozemí, je z časových důvodů lepší to, co už máte prochozené profrnknout autem, někde zaparkovat a opět vyrazit pěšky. I když jsme nechávali auto na dost pitomých místech, nikdy nám ho nikdo nevykradl.

  Každý večer si sedáme nad mapy a připravujeme plán, kam vyrazíme následující den. Naše plánování není ale na krev a často se cestou mění. Zvláště když zahlédneme v horách objekt o jehož existenci jsme dosud neměli povědomí, nebo když nás na něco upozorní místní starousedlíci.

  Začínáme svoji expedici u moře, u bunkrů, které měly za úkol svojí palbou postřelovat pobřežní čáru, tedy pláž, na které se očekávalo nepřátelské vylodění. Nalézt tyto bunkry je v podstatě otázkou několika minut.

  Pak ale nastává situace, kdy se musíme ponořit do map a hlavně do myšlení těch, co opevnění navrhovali. Nepostradatelná je znalost výzbroje, kterou byly bunkry v té době osazeny. A pak teprve začíná ta pravá zábava. Pobřeží tvoří nekonečný počet hřebenů a strží, padajících k moři. Záleží, jak odhadneme, který z hřebenů stavitelé opevnění zvolili za nejvhodnější a kde bunkry jsou. Francouzi nemají zájem, aby jim někdo lezl po opevněních a pádem se zranil. Z toho důvodu nikde není k bunkrům značení nebo směrovka. Plahočíme se kousek od cíle naší touhy a nikde nic. Potom se ale objeví naprosto nesmyslná široká odbočka, kterou viditelně léta nikdo nepoužívá a jsme na stopě! Na místo stavby bylo totiž potřeba dopravit stovky tun písku, cementu a hektolitry vody. Zařízení takového staveniště zabralo plochu, která po dokončení stavby bunkru vždy zůstala v terénu patrná. Někdy se podaří dát poblíž objektů řeč i s místními, staršími rodáky. A když máme štěstí, dozvídáme se i leccos, o čem se v knihách nepíše. Málokdo třeba ví, že posádky opevnění se cvičily u námořnictva, neboť podmínky obrany bunkrů byly daleko blíže bojovým podmínkách na lodích než službě v poli. Pamětníci vzpomínají na protivnou, všude přítomnou vlhkost v bunkrech, otravnou plíseň na výstroji a na nepříjemný spánek pod mokrou dekou.

I.

  Jak jsem již předeslal, letošní „inspekci“ jsme začali prohlídkou známé sestavy bunkrů na úbočí Cap Martinu, v městečku Roquebrune. Nacházejí se mezi úzkou silnicí, která se kroutí k pláži městečka Menton. Hupnete přes zábradlí u silnice a jste u bunkrů. Nacházejí se jak v nepoškozeném stavu, tak s patrnými šrámy po zásahu nepřátelskou palbou. Při útoku Italů na Francii je francouzská armáda k obraně nepoužila, protože by střelbou ohrozila své vlastní, francouzské obyvatelstvo v Mentonu. Bylo to jediné opevnění Maginotovi linie, která italská armáda „dobyla“.

  Všechna ostatní jižní opevnění zůstala neporušená v rukou francouzské armády. Jistě na tom měla podíl i o několik řádů nižší touha Italů vraždit své sousedy, než měl vůči obyvatelstvu sousedních zemí nechvalně známý, zfanatizovaný, německý dobytek.

  Maginotova linie zde na jihu Francie tak splnila nejen svoji odstrašující funkci, ale v horském terénu i spolehlivě zadržela nepřítele.

  Po prohlídce opevnění, které se nachází u moře, přichází na řadu návštěva jejího krytí z opevnění v horách zhruba 1,5 km od moře. Stoupáme po schodištích, která propojují jednotlivé ulice vedoucí městečkem Roquebrune, do strmého svahu a po hodině a půl pochodu jsme u místního hřbitova. Nad ním se již nachází jen řídká zástavba domů, obrostlá neprostupným křovím, samý trn. Vyrážíme zkratkou k nejvyššímu hřebenu, ale nebyl to nejlepší nápad. Nikde nic a není se ani možnost někoho doptat. A tak se potupně vracíme po silnici zpět k civilizaci. Stejně to tu ale někde být musí. Mezi stromy je totiž vidět na přímořská opevnění, které jsme navštívili dnes ráno! A v další serpentině je závora. Zabraňuje vjezdu na poměrně velké protáhlé prostranství, nepochybně bývalého zařízení staveniště opevnění, které hledáme. Ještě před chvílí jme se ploužili, ale teď nabíráme tempo, jak nás žene zvědavost. Vidíme první kulometnou ocelovou kopuli chránící další objekty směrem od hřebene kopce a pak následují další bunkry. Výhled na Menton a pobřeží je dalším bonusem za náš namáhavý výstup. Prolézáme okolí objektů a nacházíme hromadu špicí s prasečím ocáskem na upevnění ostnatého drátu. No, nikde nebyl nápis, že odvoz jednoho kusu do Prahy je zakázán. Je příjemných dvacet stupňů, nebe bez obláčku a skvělá viditelnost. To ještě nevíme, že tohle krásné počasí nás letos bude provázet celý týden našeho pobytu tady na jihu.

  Dnešní den byl ale poznamenán i neúspěšným pátráním po malém bunkru v obytné zástavbě městečka Roquebrune. Je tam, o tom není pochyb, ale zatím na nás čeká. Ani místňáci, které jsme dnes oslovili, o něm ale nevěděli.

  Jsme uchození, máme v nohách sice jen 10 km, ale převýšení jako bejk.

II.

  Včerejší večerní příprava na dnešní den byla krátká. Čeká nás velký soubor bunkrů u obce Castillon. Od moře jsme na dohled, ale nadmořská výška je okolo 1 000 m. Jelikož se tady stoupá z nuly, tak z časových důvodů míříme z Mentonu do hor autem. Uzamčený vchodový bunkr nacházíme až na druhý pokus. Napoprvé nám zůstal ukrytý za kopcem. Cestu k němu jsme totiž přehlédli při výjezdu z posledního tunelu. Po pár stech metrech nás ale obrátila správným směrem úžasně ochotná stará paní. Tahle Francouzska byla ve věku, kdy stavbu opevnění mohla pamatovat. Na to ale nebylo zdvořilé se ptát. Od vchodového bunkru vyrážíme na prohlídku ostatních objektů. Ke všem je přístup po skále, vyplatí se ale dávat pozor. Součástí opevnění bunkrů jsou až šest metrů hluboké betonové příkopy. Blbý krok a končíte. Pozor na selfíčka! Dělostřelecký objekt je stále osazen původními pevnostními děly ráže 75 mm. Celá sestava objektů je velice zachovalá. Z pozice bunkrů je výhled na opevnění Sant Jean, nacházející se výškově nad naší současnou pozicí. Po hodině strávené na Castillonu vyrážíme na oběd do Sospelu a na prohlídku místního opevnění St. Roch. Všechny objekty jsou snadno k nalezení, ke všem vedou vyšlapané cestičky. Před vstupním objektem stále leží „zapomenutá“ ocelová dělová lafeta. Od pevnosti St. Roch míříme intuitivně k pevnosti Sant Jean. Silnice se klikatí jako had a za chvíli jsme pod pevností. Vše nasvědčuje, že část objektu využívá francouzská armáda a to pak nemá vůbec smysl si zadělávat na problémy. Každý ví, že v tomto jsou Frantíci nekompromisní! Po pár metrech od serpentin silnice, která vede na vrchol k opevnění, ale narážíme na nádhernou, spojovací, obslužnou silničku mezi pevností St. Jean a Castillonem. Je to sice úzká, ale velice zachovalá cesta s bytelnými mostky a svodidly z kamenných bloků, která ale podle všeho ztratila svůj veškerý smysl s opuštěním pevností armádou. Je z ní výhled na obě opevnění a je to nedílná součást celého pevnostního systému. Vracíme se domů přes Menton a v rychlosti nakupujeme věci na večeři.

g.M.