Motto: Už jako dětem ve škole se nám ztrácely červené pastelky, když jsme měli malovat rudou hvězdu. NAŠE JEEPY MĚLY VŽDY HVĚZDU BÍLOU! A od té doby se závislost na bílé hvězdě v kruhu u nás stále zvětšuje.....
Ahoj kamarádi. Na letošní zimu jsem pro Vás připravil čtení o Afgánistánu.
g.M.
Afgánistán - část šestá.
Sovětská invaze.
Život v Afgánistánu běží svižným tempem. Již v r. 1979 je Tarakí zardoušen a na jeho místo nastupuje Hafízulláh Amín. Nezvladatelné, protikomunistické nepokoje otřásající Afgánistánem znervóznily Kreml natolik, že se rozhodl jednat. Po deseti letech od okupace Československa se sovětští jestřábi opět dočkali možnosti poskytnout bratrskou pomoc „ohroženým“ soudruhům. Tentokrát afgánským. A tak se stejnou partou na čele, jako u nás v r. 1968, uspořádal Kreml opět nájezd do cizí svrchované země. Při útoku na prezidentský palác zahynul nejen soudruh Amín, (to agresoří vysvětlili – byl to agent CIA!) ale i jeho synovec, velitel tajných služeb. Novým prezidentem byl okupanty nastolen Babrak Karmal, který na možnost „sloužit afgánskému lidu“ dosud čekal v Moskvě. Některé věci je lepší neodkládat a tak již v létě 1980 nechal Karmal popravit Amínovi přivržence.
Proti sovětskému vpádu se ale nečekaně silně postavila světová veřejnost. Rada bezpečnosti i Valné shromáždění OSN přijaly rezoluci o okamžitém stažení sovětských vojenských jednotek. Sovětský svaz byl ale postižen hluchotou. Nepomohlo ani Carterovo obilné embargo a další sankce. Ze strachu před rozpoutáním světového konfliktu se ale Spojené státy s dodávkami amerických zbraní islámským mudžáhidům zprvu držely stranou. První dodávky zbraní zprostředkoval až Zbignew Brzeziński. Jeho diplomatická mise po arabských zemích, ale i Izraeli zajistila přísun zbraní a munice všeho druhu s jedním společným: „sděláno v CCCP“. Jeho nádhernou řeč k mudžahedínům v Pákistánu, bohužel v mizerné kvalitě, si přehrajte. Stoupenci Alláha se zbožností v očích naslouchají synovi Sionu, jak jim káže o jejich svatém právu vrátit se do země svých otců a potřít komunisty.
https://www.youtube.com/watch?v=kYvO3qAlyTg
Vlády islámských zemí k vojenskému materiálu ale přidávaly i extra bonus! No řekněte, která země, by nevyužila možnosti zbavit se svých vlastních potížistů. A tak spolu se zbraněmi do svaté války v Afgánistánu odjížděla i spousta rukou ochotných tyto zbraně použít. Ani Izrael neodolal a ochotně si vyčistil sklady od ruské techniky a poskytl kořistný materiál, aby se uctívači islámu s uctívači komunismu mohli vzájemně vyvraždit. To se museli v zemi Davidovy hvězdy chechtat! To se asi tančila Hava Nagila…..
Okupace se ale Sovětům vymkla z rukou. Válka nabírala na obrátkách a mudžáhidi s výcvikovými tábory a zázemím v Pákistánu byli houževnatým soupeřem, který nespěchal, protože ho válčení konec konců baví. A jak se konflikt vlekl, tak stoupala oboustranná brutalita nejhoršího zrna. Sověti svými raketami vyzbrojenými vrtulníky likvidovali afgánské vesnice a mudžáhidům nebylo zase úplně proti srsti občas stáhnout za živa z kůže zajatého sovětského vojáka. Obrat v boji nastal po dodávkách zbraní, zvláště raket Stingers mudžáhidům přímo z USA. Úžas, jak brilantně ovládají často negramotní Afgánci vysoce sofistikovanou techniku byl u amerických instruktorů nepředstíraný. Naopak posádkám sovětských vrtulníků často na úžas už čas nezbyl. Neúspěchy a obrovské ztráty na vojácích a bojové technice začaly být pro Sověty nad jejich možnosti. Zastavit osm let trvající peklo umožnil ale až nástup Michaila Gorbačova do čela SSSR. Po deseti letech bojů nakonec došlo ke stažení sovětské armády. Bohužel se závěrečnou ostudou pro Sověty. Nově nainstalovaný prosovětský prezident Dr. Nadžibuláh si od odcházející armády, přes vyhlášené příměří, vyprosil poslední ránu svým protivníkům. Stálo to život šesti set mudžáhedínů a naprostou ztrátu důvěryhodnosti pro Sovětský svaz.
Kdo by se pak divil, že soudruha Nadžibuláha, jak informoval tehdejší československý tisk pár let po odchodu Sovětů Afgánci oběsili. No, ono to bylo trochu jinak. Po afgánsku - talibánsku. Nejdříve ho seřezali železnými tyčemi, pak vykastrovali a nakonec za autem uvláčeli v ulicích Kábulu. Tradice násilí tak byla opět zachována. Tady si to dělají po svém a nedají si do toho od nikoho kecat!
Příští čtení bude závěrečné. Už toho násilí bylo dost!
g.M.
Afgánistán - část pátá.
Předehra sovětské invaze.
V letech 1956 až 1961 začali Sověti na severu země budovat silniční infrastrukturu včetně strategického tunelu Salang. USA vyvažovaly jejich přítomnost v zemi a stavěly na jihu země Arghandábské přehrady a letiště v Kandaháru. Obrovský rozmach tehdy zažila univerzita v Kábulu. Svět zprostředkoval rozvoj technických a humanitních studií. Káhirská univerzita al-Azhar se pak „zářně“ chopila pomoci při výuce islámu.
Sovětský svaz byl ale vždy zvyklý objímat své přátele ocelovým sevřením a se sklony k žárlivosti. Po vyvolaných nepokojích na afghánsko pákistánských hranicích došlo mezi oběma státy k uzavření hranic. A Sověti již mohli „pomáhat“ bez konkurence. Následovaly dva roky hladu a nepokojů, které přivedly do měst množství mladých lidí z venkova, kteří společně se vzdělanou střední třídou požadovali změny. Země si sáhla na dno a v roce 1963 padla vláda. O rok později byla schválena další nová ústava.
Roku 1965 vznikla jednotná, socialistická strana, která se vzápětí v r. 1966 rozštěpila. A hned si šli chlapci ostře po krku. Aby to neměli moc snadné, tak se proti nim začala tvořit dosud zde neznámá skupina prosazující očištění islámu a nastolení jeho přísné formy. Zrodili se islamisté! To, co jedni chtěli dosáhnout revolucí, druzí chtěli dosáhnout džihádem. Cíl byl jeden – uchopení moci ve státě. Následující desetiletí bylo ve znamení války Indie s Pákistánem, hladomorů v Afgánistánu a bojem prezidenta Daúda s islamisty. Zlomový rok pro Afgánistán nastal v r. 1974. Úspěšné zatýkání islamistických předáků v Kábulu a vytlačování jejich stoupenců do Pákistánu vrcholí. Prezident Daúd vítězí nad islamisty, ale potřebuje se ještě vypořádat s levicí ve své vládě. Od Sovětského svazu získává sice pomoc při ovládnutí a modernizaci země, ale svoboda je ztracena. Sověti již považují Afgánistán za sféru svého vlivu.
Červen 1974, to byl začátek války, která probíhá do současných dnů!
Napětí v Afgánistánu neustává, ale spíše roste. V dubnu 1978 provede dřívější spojenec Daúda generál Abdulkádir vzdušný útok na prezidentský palác, při kterém je prezident Daúd společně s mnoha členy své rodiny zabit. Noví vůdci v čele s Tarakím založili Revoluční radu a socialističtí vládci jsou konečně u moci. A boj a intriky mezi nimi se mohou rozjet na plné kule! Zatýkání protivníků a jejich vyvražďování již nestojí nic v cestě. Tarakí po převzetí moci hned uvěznil své oponenty a 80% z nich pak nechal tajně povraždit. Poslední co ještě „scházelo“ bylo uzavření vazalské smlouvy se Sovětským svazem o vzájemném zajištění bezpečnosti a územní celistvosti obou zemí. Smlouva, ze které i dnes mrazí!
A jak se tak afgánští soudruzi mezi sebou navzájem vraždí, objevuje se na scéně Američan, muž netradičních řešení. Pochází z východoevropské židovské rodiny, jeho rodiče jsou aristokraté, diplomaté z Pilsudského vlády. Je manžel Emilie, praneteře prezidenta Edvarda Beneše. Celý jeho život je spjat s prací pro rodinu Rockefellerů a netají se svojí vizí směřující k demontáží evropského socialismu. Je poradcem prezidenta Kennedyho a je znám svými nestandardními přístupy k řešení problémů. Přichází Zbignew Brzeziński. Jeho nápad: „dopřát Sovětům jejich vlastní Vietnam“ je brán zprvu jako naprosté šílenství. To se ale brzy změní!
Příští čtení bude o Sovětské invazi.
g.M.
Afgánistán - část čtvrtá.
Bratrovražedný boj o vládnutí v Afgánistánu.
Afgánistán, neutrální země bez vlastní zahraniční politiky, byla do roku 1920 na okraji světového zájmu. To se ale mělo změnit. V letech 1921 až 1923 uzavřel Afgánistán smlouvy o přátelství se Sovětským svazem a Francií. V r. 1923 vznikla v Afgánistánu první psaná ústava, která měla změnit zemi v moderní stát. Monarchie měla být založena na vůli lidu, občanů Afgánistánu, mužů i žen. Mimo jiné zaručovala bezplatné vzdělání a svobodu tisku. Ústava ale zároveň zakotvila islám jako státní náboženství. Král pak měl vládnout podle ústavy a islámského práva šaría.
Přestože reformy z pohledu Evropana nebyly nikterak razantní, vyvolaly proti králi Amanulláhovi r. 1924 u náboženských vůdců nesouhlasné přijetí a později i vážné vzpoury. Král vzpoury vojensky potlačil, vůdce zajal a popravil. A tak se roztočil kolotoč násilí pro celé další dějiny moderního Afgánistánu. Po svém vítězství se král vydal na státní návštěvu Íránu, Turecka a evropských zemí. Viděl realitu. Jeho reformy byly na dohnání ostatních zemí naprosto nedostatečné! A tak r.1928 doslova „přitlačil na pilu“. Muži v Kábulu byli donuceni nosit západní obleky a klobouky, ženy nemusely chodit zahaleny. Vyhlásil brannou povinnost pro muže a povinné vzdělání pro chlapce i dívky. A nastal mazec! Povstání, které následovalo krále Amanulláha doslova smetlo a život si zachránil r. 1929 útěkem ze země. Kolotoči poprav se ale nevyhnuli jeho dva bratři a množství jeho spolupracovníků. Moc se potom pokoušeli uchopit někteří z kmenových vůdců a byla to opět krvavá lázeň. Nakonec armáda prohlásila králem Muhammada Nádira a zajatý protikandidát byl neprodleně popraven. Pro jistotu i se svým bratrem a svoji generalitou.
Nádir Šáh vyhlásil r. 1931 novou ústavu, ve které se částečně vrátil ke starým pořádkům. Ženy musely chodit opět zahalené, ztratily volební právo a nemohly studovat, nařídil přísné tresty za konzumaci alkoholu a odvody do armády opět podléhaly kmenovým vůdcům, kteří následně svým lidem i veleli. Nádir si za své „zásluhy“ v ústavě pro sebe a svoji rodinu zakotvil doživotní vládu, jmenování premiéra, ministrů a vrchní velení armády. Tady ale nic není na dlouho! Za dva roky vlády byl zavražděn nejprve bratr Nádira Šáha a po něm i samotný Nádir Šáh. U moci se pak dlouho udržela vláda s těsnou spoluprácí s tradičními náboženskými vůdci.
Jen jako poznámka - v době WW II byl neutrální Afgánistán na straně Spojenců.
Změna tvrdé ruky ve vedení nastala až r. 1953. Na post premiéra se dostal Muhammad Daúd Chán a Afgánistánem se měla prohnat vlna změn. Daúd chtěl zmenšit vliv ortodoxního islámu, ale k tomu potřeboval vybudovat silnou armádu. Spojené státy ale v té době úzce spolupracovaly s Pákistánem a tak se po americkém vlažném přijetí Afgánci obrátili na Sovětský svaz. Ten se o svého souseda "v nouzi" začal okamžitě živě zajímat. V r. 1955 se do Kábulu po své hvězdně úspěšné cestě do Indie dokonce dostavil sám Nikita Chruščov! Sovětská pomoc Afgánistánu byla nesmírná. Do země přicházeli odborníci civilní i vojenští a masivní materiálová pomoc. Na sovětské školy a vojenská učiliště nastoupila generace mladých nadšených Afgánců. Jed komunismu se začal rozlévat zemí.
Příští čtení bude o tom, jak se to přátelství se Sověty zadrhlo.
g.M.
Afgánistán - část třetí.
Národy, národnosti, kmeny a kmenové skupiny v Afgánistánu.
Obrazně řečeno je jich tolik, co údolí ve zdejších horách. Nad menšinami potomků Peršanů, Uzbeků, Tádžiků, Núristánců, Hazárů a dalšími národnostmi, které se dělí na spoustu kmenů a kmenových svazů, převládá národ Paštunů. Hlavními dvěma skupinami Paštunů jsou Duráníjové s centrem v Kandaháru a Chaldžíjové ve městě Ghazní. Historické území Paštunů leží na jihu Afgánistánu, v horách Sulejmánových.
Paštuni se v dávné historii hlásili k potomkům židovského krále Saula, o čemž se dnes v době vlády islámu, neradno rozepisovat. Pár faktů by to ale mohlo podpořit. 1.) Pokud ve starých řeckých, římských a perských záznamech narazíte na hodnocení charakteru Židů, je nejčastěji zmiňována jejich urputnost. Nenapadne mě pro Paštuny přívlastek, který by i jim seděl lépe. 2.) Spočítejte národy, které byly po téměř celou svoji historii v obdobném „mlýnku na maso“, a přesto díky své urputnosti přežily. Znám jen dva - Afgánce a Židy! 3.) Paštun nikdy nezradí Aláha! Stejně tak se Žid nikdy nevzdá svého Hospodina. 4.) Za svou zemi tyto národy bez zaváhání položí i život. (Pokud možno protivníka.)
Název Paštun je odvozen od „pušt“, což je pahorek. Takže něco jako „lidé z pahorků“. Paštunů je z celkového počtu 35 milionů Afgánců zhruba 14 milionů a tvoří tak v pestré směsici kmenů a národností dominantní většinu obyvatelstva. Oddělením Afgánistánu a Pákistánu tzv. Durandovou linií, dlouhou 2 500 km, byl národ Paštunů rozdělen. Za hranicemi země v Pákistánu je v současnosti 31 milionů paštunských soukmenovců. Uvedené počty berte ale s rezervou, sčítání obyvatelstva se tu provádí sporadicky.
Paštuni jsou sunnitští muslimové a řídí se nepsaným mravním kodexem – paštunválí. Ten obnáší pohostinnost a úctu k hostům – melmastiu. Povinnost nabídnutí azylu – nanawatai, zvyk pomsty – badal a udatnost – turab. Pokud vás Paštun přijme do svého domu, jste v naprostém bezpečí. Pohostí vás a dá vám to nejlepší, co má. A to i kdyby se měl zadlužit! Ale pozor již jeden krok od jeho domu jste „harajan“ - cizinec a je úplně jedno, zda jste muslim, křesťan, Ind, či Američan. Poskytnutí azylu, není v žádném případě navázáním přátelství. Na to zapomeňte! Cizinec, to je člověk, co sem nepatří a je pouze jediné - nepřítel.
Život Paštunů je neobyčejně tvrdý. Narozené dítě, sotva spatří světlo světa, tak nastupuje svůj celoživotní boj o přežití. Každé páté dítě se zde nedožije věku pěti let! Průměrný věk mužů zde dosahuje pod padesát let a neustálý stres tu stojí za největším počtem infarktů na světě! Snáze tím pochopíme, že jakákoli možnost přivýdělku je vítaná. Zda legální či nelegální, tak o tom tu není prostor vůbec přemýšlet. Stranou jde i většina mravních zásad. Tady běží o přežití! Smrt je zde očekávána kdykoli a je přijímána jako fakt, nad kterým nemá smysl přemýšlet. A tak se jako dobrý muslim pětkrát denně mechanicky pomodlíte, ale na nějaké ezoterické záležitosti vám už většinou nezbude síla, ani čas.
Příští čtení bude o nelítostném boji o vládnutí v zemi.
g.M. 
Afgánistán - část druhá.
Země velehor, pouští, ale i úrodných nížin a údolí.
Orientace hor a horských údolí ve směru východ – západ měla na historii a vývoj Afgánistánu naprosto zásadní vliv. Pěšiny a cesty podél toků řek mezi pohořími pokračovaly totiž dál a procházely celou zemí. Staly se historickou spojnicí Persie s východními říšemi. Tudy táhly karavany se zbožím, ale i armády dobyvatelů.
Ve východní části Afgánistánu je nejvyšší pohoří země - Hindúkuš. Nejsevernějším pohořím je Tír Bend (Turkestánské pohoří). Střed země vyplňuje pohoří Kuhi Baba. Na západě jsou to Sefid (Safed) Kúh a Sijáh Kúh (Bílé a Černé Hory). Horské masivy směrem k jihu pak uzavírají Západní a Jižní pohoří Sulejmánovo. Jeho nejvyšší hora má poetický název - Tachti Sulejmán – Trůn Šalamounův. Pohoří jsou v Afgánistánu tak vysoká a vítr tak silný, že někteří tažní ptáci při překonávání hor vyletí na hřeben, přejdou ho „pěšky“ a poté slétnou do údolí. Dá se tomu věřit. Afgánci totiž postrádají jakýkoliv smysl pro humor! Kromě hor jsou ale v zemi i velice úrodné oblasti. Na jih od řeky Amudarji je to např. Turkménská nížina, která je obilnicí země.
Mezi afgánským severem a jihem se v horách nad Kábulem nachází strategický průsmyk a později se sovětskou pomocí vybudovaný tunel Salang. Práce na něm trvala osm let a spojuje Kábul se severem země. V současné době, je tento tunel v délce 2,6 km posledním úsekem 5 000 km dlouhé cesty přepravovaného materiálu z pobaltských přístavů na armádní základny. Jedná se o materiál, který nelze přepravit přes Pákistán. Cesta je to dlouhá, ale někdy nic jiného nezbývá. Spojené státy potřebují do Afgánistánu dopravit přes 200 000 námořních kontejnerů nejrůznějšího materiálu ročně. Praxe je taková, že v přístavu v Karáčí zboží z lodí převezmou pákistánští smluvní dopravci, aby ho dovezli na místo určení v Afgánistánu. Jezdí se ale bez vojenského doprovodu, takže cestou každoročně „zmizí“ okolo 500 kamionů.
Pokud někdy budete mít pět minut času, dejte si na počítač leteckou mapu Afgánistánu a začněte na libovolném místě hor mapu zvětšovat. Z hnědých skal se Vám začnou vylupovat zelená, téměř nedostupná údolí. Každé údolí je doslova pevnost v horách. Tady se ukrývá těch 160 000 hektarů makovic! Tady začíná opium a jeho deriváty svou pouť do celého světa. Afgánistán, je dnes světovou jedničkou v produkci! Jsou to totiž nejen skvělí válečníci, ale i organizátoři. Míza z naříznutých makovic se sbírá dva, maximálně tři týdny v roce. Sehnat „brigádníky“ na 160 000 hektarů dřiny za pár drobných, tak tomu smekám!
A slyšeli jste někdy o ničení makových polí a pálení opia? Četli jste o objevení laboratoří na výrobu heroinu a jejich likvidaci? Pronásledování pašeráků jako v jihoamerických státech? Tady tomu velí Afgánci a nikoho ani nenapadne jim do toho kecat. O Afgánistánu, jako o světové pěstírně konopí se ve stínu opia už jen cudně mlčí. Afgánistán je země, kde o tom, co a jak bude, si rozhodují Afgánci!
Příští čtení bude o Paštunech, nejpočetnější národnosti v Afgánistánu.
g.M.
Afgánistán - část prvá.
Válečnická historie Afgánistánu.
Afgánistán, to je sedm tisíc let bojů a násilí. Žije tu na padesát národností a kmenů, které když neválčí proti společnému nepříteli, bojují alespoň mezi sebou. Válčil zde Alexandr Veliký, Čingischán, Peršané a všichni vládci říší v sousedství. Podle starého indického přísloví totiž platí: "Jen ten, kdo je pánem Kábulu může být vládcem Přední a Zadní Indie". Každý dobyvatel tu zanechal zmar, vydrancované území a nenávist. Ale i odpor a hrdost. Krutost tu střídala krutost.
Když Čingischánovi v jednom z údolí v boji zahynul vnuk, pomstil se po mongolsku. Nechal v údolí vybít vše živé! Neušetřil nikoho, prý i ptáci tam dlouhé roky nelétali.
Po jiném nájezdu nepřátel na afgánskou část Íránské náhorní plošiny, což je velice úrodné území, bylo obyvatelstvo zmasakrováno tak, že v kraji nezbyl nikdo, kdo by se staral o zavlažovací systém a hospodařil.
V r. 1525 v bitvě u Panipáta byli Afgánci poraženi spojenými mongolskými a tureckými hordami. „Darmo prosili, trávu mezi zuby držíce, za milost; porubáni jsou a hlavy jejich v pyramidách hromaděny“. Tak zaznamenal kronikář.
Ani Afgánci ale nebyli žádní svatoušci. Vydávali se drancovat své sousedy kdykoli to počasí dovolilo. Vybírat daně na chod padesátitisícové jezdecké armády od hrdých kmenových vůdců bylo nemožné. Bojovné kmeny se ale byly kdykoliv ochotné spojit k dobyvačnému tažení. Nejčastěji do bohaté Indie, kterou i na čas ovládli. Do Afgánistánu tak roky putovala obrovská kořist. Pohoří Hindúkuš je v překladu „Zabiják Indů“. To tenkrát zástupy zajatých Indů - otroků, kteří nepřežily přechod zasněženého a ledového pohoří, mu daly jeho jméno.
Když si z Afgánistánu v 19. století Rusové a Angličané mezi svými říšemi vytvořili nárazníkové pásmo, proběhlo mezi Afgánci a Angličany několik střetů, které pro Brity ne vždy dopadly vítězně.
V lednu r.1842, po dohodě mezi Anglií a Afgánistánem, mělo být z Kábulu do Indie staženo 16 000 Britů - vojáků, ale i civilistů, včetně žen. Afgánci tehdy pošlapali veškeré uzavřené dohody s Brity a spustili palbu z hradeb Kábulu do zad odcházejících. Ustupující pak čekaly nekonečné přepady a masakry ze zálohy v horských údolích. Do Džalálábádu došel pouze jediný Brit! Těžce zraněný dr. Brydon. Ostatní byli povražděni, vzati jako rukojmí nebo v kruté zimě umrzli. Pravidla boje v Afgánistánu určují vždy Afgánci. A není pravidlem, že musí být silnější. Oni jsou tu totiž doma!
Letmý úvod do historie máme za sebou, příště trochu geografie.
g.M.
AAR No-1
2020/01/04 New Year Joy Ride rekordní
V sobotu 4. ledna 2020 se na tradiční novoroční jízdě při zatažené obloze a teplotě kolem 5 stupňů Celsia sešlo na Kampě rekordních 79 vozidel. Kromě 45 Jeepů/Muttů 12 Dodge, 1 GMC, 1 Chevy, 17 Wranglerů a 3 Cherokee. Za velkého zájmu mezinárodního turistického publika jsme si vzájemně popřáli vše nejlepší do nového roku a přesně v 11 hodin vyrazili na Hrad. Napáskování na Hradčanském náměstí neproběhlo zrovna rychle a hladce ( naši řidiči a MPíci mají ještě na čem pracovat! ), zato nás již tradičně pozdravil náš vzácný známý a fanoušek kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka, který s námi ochutnal přivezené pečivo a nápoje, a kterému jsme popřáli mnoho zdraví. Naše vozidla a my jsme byli objektem tisíců fotek turistů z celého světa. Přesun k Rudolfinu proběhl hladce. Na jeho schodech jsme si udělali tradiční novoroční fotku a kolem 13:30 jsme se začali rozjíždět do svých domovů. Sezóna 2020 byla zahájena.
-colbi-
2020/01/04 New Year Joy Ride rekordní
V sobotu 4. ledna 2020 se na tradiční novoroční jízdě při zatažené obloze a teplotě kolem 5 stupňů Celsia sešlo na Kampě rekordních 79 vozidel. Kromě 45 Jeepů/Muttů, 12 Dodge, 1 GMC, 1 Chevy, 17 Wranglerů a 3 Cherokee. Za velkého zájmu mezinárodního turistického publika jsme si vzájemně popřáli vše nejlepší do nového roku a přesně v 11.00 hod. vyrazili na Hrad. Napáskování na Hradčanském náměstí neproběhlo zrovna rychle a hladce (naši řidiči a MPíci mají ještě na čem pracovat), zato nás již tradičně pozdravil náš vzácný známý a fanoušek, kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka, který s námi ochutnal přivezené pečivo a nápoje, a kterému jsme popřáli mnoho zdraví. Naše vozidla a my jsme byli objektem tisíců fotek turistů z celého světa. Přesun k Rudolfinu proběhl hladce. Na jeho schodech jsme si udělali tradiční novoroční fotku a kolem 13.30 hod. jsme se začali rozjíždět do svých domovů. Sezóna 2020 byla zahájena.
-colbi-
Zde je video od Štěpána a pár fotek
g.M.
Rokycansko - 2019.
Stejně jako v minulých letech, tak i letos jsme s Bobem Balcarem a Jardou Kulhánkem vyrazili na tradiční podzimní výlet. Vyprávění a fotky budou tentokrát z okolí Rokycan.
Jedeme nejdříve na Ejpovice. Míjíme hospodu U Šnebergů, místo prvního oficiální výslechu K. H. Franka a pokračujeme přes Kyšice, kde byl na cestě do Prahy až do 11.5.1945 zastaven kombinovaný oddíl čs. obrněné brigády. Dále jedeme směrem do Nové Hutě. Tam je nad jezem říčky Klabavy dům, který obýval se svým štábem na konci války E. Harmon.
V Dýšině jsme vzdali čest soše generála Pattona od sochaře Jaroslava Bockera. Je považována za nejpovedenější sochu generála a je škoda, že ji Plzeň odmítla instalovat ve svém městě.
V parčíku před OÚ Dýšina je na místě, kde na konci války stál obci darovaný americký kanón, pamětní deska s americkou helmou.
Chrást má na svém náměstí zajímavý pomník zdejšímu rodáku, panu Skupovi. Je na něm totiž vytesána loutka Hurvínka. Málokdo ví, že se pan Skupa aktivně zapojil do odboje a byl vyslýchám na gestapu. Loutku, jeden z předmětů doličných, pak našli místní děti pohozenou na dvoře gestapa.
Dále navštěvujeme místo velkého zajateckého tábora pro Němce u Bušovic a jedeme na Březinu. Březina je Jardův magnet, který ho stále přitahuje. Ve správní budově u zámku měl za války pronajaté patro herec Vlasta Burian a v jeho nepřítomnosti tam několikrát tajně přespal parašutista Potůček.
Po skončení války byli na Březině ubytováni Američané. Za zdí zámecké obory měli ležení vojáci Rudé armády. Dodnes se vypráví o tom, že radost z konce války spojená s alkoholem občas skončila střelbou nad sousední tábor. To prý jaksi patřilo k místnímu „kočkování“.
Vranovice – pomník na místě obrovského ležení Rudé armády, kde dokonce pronesl svůj projev maršál Koněv, je na vršku, na kterém byste ho nečekali. Pomník je nad „višňovým sadem“ na strmé stráni. Sad vysázeli místní občané po válce na počest Rusů.
Končíme na přívozu u Nadryb, na místě posledního sestřelu druhé světové války na západní frontě. Messershmit Bf 110 se připletl do cesty dvěma spitfirům doprovázejícím do Prahy anglický čtyřmotorák.
Počasí bylo tradičně větrné, nálada skvělá, takže zase za rok.
g.M.
g.M.
Za X. horskou divizí na Rivský hřeben.
Když příslušníci X. horské divize obdrželi tyto nášivky, nevzbudilo to žádné velké nadšení, spíše naopak. Vojáci si je přišívali hroty bajonetů dolů a o soudku prachu, který měl tvar nášivky evokovat, mluvili jako o sudu od okurek.
Přes toto „remcání“ dokázali vybojovat její příslušníci již krátce po svém nasazení v Itálii rozhodující průlom v německé „Gótské linii“.
Na jejich úspěchu měl zásadní vliv tvrdý tříletý výcvik v horách Colorada v USA a náročný výběr mužstva do X. horské divize. Jednalo se převážně o špičkové lyžaře a horolezce. O chlapy, kteří byli zvyklí používat svaly, ale hlavně mozek. Při testech inteligence dosahovali oproti např. pěším divizím naprosto hvězdných výsledků.
Po příchodu na italskou frontu čekalo X. horskou divizi nečekaně mizerné vybavení. Místo spacáků, které tři roky testovali, vyfasovali jen deky. A dokonce i horolezecká lana zůstala ležet ve skladech v USA. Nedostatek potřebného materiálu ale vojákům neubral na elánu něco konečně dokázat.
V italských horách čekalo na Američany těžko odhadnutelné množství zakopaných německých vojáků v obranných kulometných a minometných pozicích.
Po průzkumech terénu Rivského hřebenu byla Američany stanovena napohled naprosto šílená strategie útoku. X. horská divize měla zaútočit na všechna německá opevnění najednou, aby si Němci nemohli pomáhat přesouváním posil. A v noci! V noci měl totiž protivník útok za neproveditelný pro neprostupnost strmých horských svahů.
Když jsme letos lezli na Monte Belvedere, jedno z klíčových pozic pro dobytí celého Rivského hřebenu, bylo podzimní počasí a používali jsme cesty. Sice příkré, ale cesty. Na vrcholku stoupání jsme toho měli dost.
Vojáci X. horské divize tenkrát dobývali německé pozice na lanech, v plné zbroji a ve sněhu. Velitelé v obavě o prozrazení útoku vydali rozkaz ze všech zbraní vyjmout zásobníky a použít se směli pouze granáty. Překvapení sebejistých Němců, kteří na svých pozicích „zdomácněli“ a ztratili hodně ze své bojovnosti, bylo fatální.
Dobytí Rivského hřebenu proběhlo během několika dní, přestože operace byla plánována na dva týdny. To, že armádní plánovači počítali při tak náročné operaci s 90% ztrátami, se naštěstí nenaplnilo. A tak X. horská divize v následujících měsících úspěšně překročila řeku Pád a svoji bojovou aktivitu ve WW II zakončila u jezera Lago di Garda.
Pokud se o výcviku a nasazení X. horské divize chcete dozvědět více vřele doporučuji knihu "Poslední vrchol" od McKay Jenkinse.
g.M.
www.czechwarexplorer.cz
Čeká Vás velice zajímavý článek Jardy Kulhánka o zapomenutém svědectví paní Chrbolkové a souvislosti s atentátem na R. Heydricha, cesta do USA doplněná fotografiemi a další články.
pro vstup klikněte zde
