Motto: Už jako dětem ve škole se nám ztrácely červené pastelky, když jsme měli malovat rudou hvězdu. NAŠE JEEPY MĚLY VŽDY HVĚZDU BÍLOU! A od té doby se závislost na bílé hvězdě v kruhu u nás stále zvětšuje.....
Remagen - Davle 14. 3. 2026
Proč jezdíme v březnu do Davle na „Remagen“
V Davli si připomínáme jeden z klíčových momentů invaze spojenců do Německa – překročení Rýnu, které umožnilo generálu Eisenhowerovi změnit plány a urychlit konec války v Evropě.
Když se spojenci v roce 1944 vylodili v Normandii, postupovali na Berlín. V předjaří 1945 se dostali k Rýnu a potřebovali ho překročit, aby mohli hnát Němce dál na východ. Z 22 silničních a železničních mostů přes Rýn jich ovšem 21 německá armáda při ústupu zničila, zbýval jediný použitelný – Ludendorffův most mezi Remagenem a Erpelem.
Byl to most postavený během první světové války, aby umožnil vojskům posílit západní frontu. Byl dlouhý 325 m a vedly přes něj dvě železniční tratě a stezka pro pěší. Během druhé světové války byla jedna trať na mostě nahrazena vozovkou, aby po mostě mohla přejíždět i vojenská vozidla. Pro jeho obranu byly na obou koncích mostu vybudovány věže s kulometnými hnízdy.
Během operace Lumberjack (dřevorubec) se k mostu dostaly 7. března 1945 jednotky 9. obrněné divize americké armády a Američané byli velmi překvapeni, že most stojí. Bylo to proto, že major Krüger jako vojenský velitel města Remagenu sice dostal příkaz, aby vyhodil do povětří poslední most přes Rýn, a zastavil tak postup americké armády, most však byl zároveň posledním záchranným bodem pro zhruba 75 tisíc Němců na druhé straně Rýna. Proto velitel likvidaci oddálíl.
Bitva u Remagenu trvala 18 dnů, od 7. do 25. března, spojencům se podařilo most získat a během 10 dnů přes něj přesunout šest divizí (cca 8 tisíc spojeneckých vojáků). Němci se snažili most zničit všemi možnými způsobym včetně bombardování proudovými bombardéry Arado a střelami V-2, než se most 17. března zhroutil.
Adolf Hitler nechal vojáky zodpovědné za ztrátu mostu popravit.
Remagen v Davli
V roce 1968 se američtí filmaři rozhodli natočit o bitvě o most film. Ten původní na Rýnu už neexistuje, ten davelský se mu ale dost podobal, a tak přijeli natočit film k nám. Taky to asi bylo levnější, než si nechat někde postavit repliku mostu.
Oním slavným mostem ve filmu „Most u Remagenu“ je tedy starý davelský silniční most, který nyní slouží už jen jako lávka pro pěší. Aby byl co nejvíce vizuálně přiblížen tomu u Remagenu, byl doplněn nakašírovanými věžemi a do skály za ním byla dokonce vyražena část tunelu dlouhá 30 metrů navazující na mostovku. Po ukončení natáčení byla vyražená část sice zavezena, ale zbytky vstupního portálu jsou dodnes v Davli patrné.
Při natáčení posloužil i nedaleký železniční most u Skochovic (též zvaný měchenický), jen pár kilometrů po proudu Vltavy od Davelského mostu. Na skochovickém mostě se točil transport raněných a nálet stíhaček na začátku filmu. Američtí filmaři po tehdejších československých úřadech neúspěšně požadovali, aby v rámci natáčení mohli železniční most v Davli reálně vyhodit do povětří s tím, že následně zaplatí stavbu mostu nového. Ve filmu byly použity také záběry z řízené demolice severočeského města Mostu, který byl v té době demolován pro budoucí těžbu hnědého uhlí.
Ráno 21. srpna v Davli nastoupili komparzisté v německých uniformách, ale to už přijížděly sovětské tanky. Ruští vojáčci nevěřícně třeštili oči na německou armádu. "Nechybělo moc a rozstříleli by nás i s tím mostem," řekl k tomu Vít Olmer, který ve filmu hrál.
Sověti obsazením Československa zněmožnili natáčení. Protože ale američtí filmaři pohrozili Československému filmu finančním postihem za nedodržení smlouvy, mohlo být několik důležitých záběrů v Davli pod sovětským dohledem přece jen dotočeno. Zbytek filmu byl pak dokončen v Itálii a Německu.
Jednalo se o jeden z prvních amerických filmů natáčených za tzv. železnou oponou. Sověti jej využili dokonce k ospravedlňování své invaze. Šířili zvěsti, že američtí vojáci v Československu byli praví – ve skutečnosti je hráli českoslovenští studenti. Fotky z natáčení byly použity jako důkaz přítomnosti amerických zbraní v Československu.
Slyšel jsem kdysi takovou historku z natáčení: Herci měli pauzu, a tak je napadlo, že si zajedou na pivo do nedalekých Štěchovic. Tak jak byli, v amerických uniformách, skočili do jeepu s bílými hvězdami a vyrazili. Ve Štěchovicích zastavili přímo před hospodou a vtrhli dovnitř. Tam bylo skoro pusto, seděl tam jen hostinský s místním policajtem (esenbákem). Když hostinský zahlédl americké vojáky (o natáčení filmu v Davli snad ani nevěděl), vytřeštil oči, pak hlesl „Už jsou tady!“ a policajtovi vrazil facku. Vše se následně vysvětlilo, ale prý tam ten policajt potom hodně dlouho chodil na pivo – zdarma.
Most u Remagenu
(The Bridge at Remagen)
Uvedení filmu: 1969
Režie: John Guillermin
Hráli mj.: George Segal, Robert Vaughn, Vít Olmer, Rudolf Jelínek, Rudolf Kalina, Jan Schánilec, Václav Neužil st., Karel Mareš, Karel Fiala, Jaroslav Tomsa, Jitka Suchanová…
Zdroj: Wikipedia, ČSFD, Google
Zpracoval nový člen našeho redakčního týmu Petr Hájek
AAR No: 1.
New Year Joy Ride 2026.
Stalo se již více jak dvacetiletou tradicí, že se první sobotu po Novém roce na Kampě schází parta kamarádů, popřejí si vše nejlepší, poklábosí a vyrazí se svými Jeepy směrem na Hradčanské náměstí. Tam totiž, díky nevídané vstřícnosti Pražského arcibiskupství a pana kardinála, vznikla každoroční tradice požehnání našim americkým Jeepům a jejich posádkám do nového roku. Jeho Eminence p. Duka býval tenkrát stylově v zeleném, s úsměvem od ucha k uchu, však víte, jak on se dovedl smát! Krásné chvíle, takových, kterých není v životě mnoho.
A tak to chodilo, se železnou pravidelností mnoho let každou zimu. Někdy v mrazu, jindy zase za deště nebo za sněhové vánice. Turisté z Karlova mostu si pořizovali nadšeně památku na „Američany“. A pak, ve večerních zprávách televize byl vždy o novoroční jízdě záznam a také tiskem každoročně proběhla krátká zpráva. Provoz jsme v sobotu dopoledne nikdy nenarušovali, protože byl nulový, nikdy se nestal žádný malér.
Až letošní rok 2026 se stal rokem kritickým! V bezpečnostním kamerovém systému se totiž objevil konvoj historických vozidel a posádek v dobových uniformách. A tak na Hradčanské náměstí dorazila a okamžitě zakročila městská policie. Prolustrovala účastníky a nepovolenou akci ukončila. Byla to dost hořká pilulka, pro všechny ty promrzlé kluky a zůstala nevyřčená otázka: „Co za rok?“
Myslím si, že tradici na jejímž zrodu stáli Roman Vopička, Mirek Vošáhlík a hlavně Vašek Buriánek, v té době zaměstnanec US Embassy a člověk s kontakty na arcibiskupství, by neměla být ukončena Velkým Bratrem kamerového sledování. Je naděje, že se objeví někdo, jako byl od roku 2008 Mirko Trubka, který byl po mnoho let tichým organizátorem v pozadí? Určitě se dívá ze svého nebeského Jeepu a věří, že jo!
g.M.
Krátká zpráva z výroční členské schůze spolku OCR konané 20. 1. 2026.
Počet zúčastněných hravě přesáhl potřebnou nadpoloviční většinu, takže naše letošní výroční schůze byla usnášeníschopná. Po zprávě o činnosti spolku v loňském roce, který byl rokem dvacetiletého výročí založení spolku OCR, jsme byli seznámeni s finanční situací, která kopíruje již mnohaletou tradici vyrovnaného rozpočtu s rezervou peněz pro následující rok. Do spolku si podali svoji přihlášku dva noví členové a bylo odhlasováno jejich přijetí na roční zkušební dobu. Je pro spolek velice přínosné, že se jedná o budoucí členy s vlastní druhoválečnou technikou.
Jelikož letos skončilo volební období pro vedení spolku OCR, vedení složilo svůj mandát a proběhla volba na následující tříleté období. Členové spolku svojí volbou potvrdili spokojenost s dosavadní činností a s prací vedení a tak na další tříleté období vyrážíme pod stejným výborem a předsedou.
Takže jsme se konečně otřepali po covidové a pocovidové době a s novými posilami vyrážíme opět vpřed.
RANGERS LEAD THE WAY!
g.M.
.
