Motto:  Už jako dětem ve škole se nám ztrácely červené pastelky, když jsme měli malovat rudou hvězdu. NAŠE JEEPY MĚLY VŽDY HVĚZDU BÍLOU! A od té doby se závislost na bílé hvězdě v kruhu u nás stále zvětšuje.....

 

  Zpráva z výroční členské schůze spolku Old Car Rangers konané 11.1.2018

 

   Spolek Old Car Rangers je ve hvězdné kondici! (Té bílé v kruhu.)

 

   Vedení spolku zvolené v loňských volbách je kompaktní a k jeho roční činnosti nikdo ze členů OCR na výroční schůzi neměl výhrady.

   Do klubu se hlásí čtyři noví členové, kteří byli přijati do roční zkušební lhůty.

   Finance jsou vedeny průhledně, výdaje loňského roku jsou bez námitek členské základny. Na bankovním účtu je 22 415,- Kč.

   Plán akcí, které klub pořádá nebo kterých se v roce 2018 zúčastní, bude v měsíci lednu zveřejněn na stránkách OCR. Akce jsou převážně pokračováním akcí konaných v minulých letech. Počet akcí je stanoven realisticky. Velitel každé akce byl potvrzen členskou základnou.

   Pavel Rogl, člen našeho klubu a mnohaletý  spoluorganizátor plzeňských oslav nás podrobně seznámil s plánem průběhu ročníku 2018 a opět se potvrdilo to, co dlouho víme: „Pavel je No 1!“

   Proběhlo krátké školení o legislativě ohledně zbraní a jejich instalování na vozidlech. Byli jsme též upozorněni na nové právní předpisy týkající se výjezdu našich veteránů za hranice státu. (Podrobnosti budou uvedeny v lednu na našich stránkách.)

   Schůze měla spád, kdo chtěl slovo, tak ho dostal, nikdo se nevykecával a atmosféra byla skvělá.   

   Jeden člen se ze spolku OCR odhlásil a již na této schůzi bylo znát, že to je ku prospěchu všem těm, kteří zůstali. Přejeme mu hodně štěstí a tímto mu opravdu děkujeme.

 

   Takže běžíme vpřed do dalšího roku.  Rangers Lead the Way!

g.M.

2018/01/06 New Year Joy Ride

    Letošní New Year Joy Ride vyšel na Tři krále a za luxusně vysokých teplot 7-11 stupňů Celsia, což by mohl být nový rekord. Patřičně vysoká byla i účast: 32 Jeepů, 10 Dodge, 1 Harley a 12 Wranglerů. Na Kampu za námi přišli i vojenští Američané z U.S.Embassy s rodinami, které jsme rádi svezli. Na Hradě nás přišla pozdravit i Jeho Eminence kardinál Dominik Duka.

    Všemohoucí musí mít rád i U.S.Army, nebotˇse po nevlídném týdnu objevilo sluníčko v kombinaci s blankytně modrou oblohou. Zájem turistů z celého světa o nás byl tradičně obrovský.

   Akci korunovala společná fotka na schodech Rudolfina i se zdravicí novému U.S.ambasaadorovi Stephenu Kingovi,

-colbi-

 

 

Vážení členové a příznivci spolku OCR.

  Po vyprávění „ Jak jsem k Jeepu přišel“ , „Příbězích z demarkační linie“ a „ Cestě po USA“ jsem pro Vás na letošní zimu nachystal - „ After Action Reports 2017“.

Budu psát o lidech, místech a událostech, které mi v roce 2017 vlezli do života a mají co do činění s US ARMY či WW II.

  O cestě po Maginotově linii, stavbě Ike muzea, návštěvě Pear Harbor muzea v Loučce a dalších zajímavých námětech.

  Tak ať Vám ta letošní zima hezky uteče!

g.M.                                                     20.12.2017

 

After Action Report No 5.

Domažlicko 2017

 

   Navštívit památná místa v okolí Domažlic spojená s působením US Army v r. 1945, může být hezký a poučný výlet. Mít ale celý den „jen pro sebe“ za průvodce Boba Balcara, autora knihy „Z Normandie přes Ardeny až k nám“ a mnoha dalších děl o americké armádě z období WW II, tak to máte našlápnuto na opravdovou lahůdku. Bob Balcar je totiž v historii svého kraje vynikajícím znalcem a jeho osobnost – no, prostě chlap každým coulem.

   S kamarádem, Jardou Kulhánkem, jsme se na společné courání po Domažlicku chystali už pěkných pár let. Jarda mi byl skvělým pomocníkem se svojí obrovskou znalostí terénu a událostí v okolí svého bydliště, když jsme před čtyřmi roky, připravovali jízdu po demarkační linii. Jeho rodný dům byl jedním z domů, ve kterém byli ubytováni američtí vojáci v roce 1945, takže není divu, že k US Army má opravdu vřelý vztah. Jarda je, řečeno jednou větou, „chycený historií WW II na 100%“.

   Bob Balcar i Jarda se znají a spolupracují již léta a to, že mě vzali do party při toulkách po Domažlicku, pro mě byla velká čest.

   Vyjížděli jsme brzy ráno 26.10.2017 a toho dne to byla tak trochu sázka na nejistotu. V noci se totiž přes Česko  prohnal silný orkán a zprávy hlásaly ledacos. Ráno jsem proto hodil do auta motorovou pilu a naviják, protože člověk nikdy neví. Ale rušit dlouho domluvenou akci kvůli orkánu, no to tedy pardon!

   V Domažlicích jsme naložili „velitele vozu“ Boba Balcara a vyrazili směrem ke hřebčínu v Hostouni. Čekal nás zde smutný pohled na zdevastovaný prostor bývalého hřebčína. Vláda lidu pod vedením KSČ se tu podepsala v plné své hrůze.

   Procházíme místy, kde muži velitele 2. jízdní průzkumné skupiny plukovníka Reeda jinak také “2. kavalerie“ zaujali 28. dubna 1945 bojové postavení a drželi Hostouň s hřebčínem a jeho vzácnými Lipicány za linií fronty až do 5. května, do příchodu posil v podobě 97. US pěší divize (Trident) a 2. US pěší divize (Indianhead).

   Po prohlídce místa a po vyslechnutí vzpomínek Boba na jeho poválečné vojančení poblíž hřebčince, odjíždíme z Hostouně do Bělé nad Radbuzou. Zastavujeme na náměstí u pomníku padlým americkým vojákům z „2. kavalerie“. Bob nám opět vypráví, a vypráví. Je jak chodící encyklopedie. Pak jedeme k místu zaniklé obce Růžov, kde proběhly boje se ztrátami na životech amerických vojáků. Prvně musíme odklízet stromy na cestě, ale projíždíme.

   Pokračujeme směrem na Postřekov a obec Díly. V lese nad obcí je velice netradiční pomník ze součástí Jeepu, na památku Američanům, kteří zde položili život v boji za naši svobodu na samém závěru války. A opět nám Bob, který má nedaleko odsud srub, vypráví historii a příběhy spojené s okolím. Hledáme balvan, kterým bylo místo původně označené, ale marně. Někdo si ho asi odvezl domů na zahrádku.

   Pokračujeme na Klenčí pod Čerchovem, Babylon, Všeruby. Místa, kde probíhala na jaře 1945 bojová linie. Bob nás protahuje po okolí každé z pamětihodností, jeho vitalita je obdivuhodná. Máme toho v nohách za celý den nachozeno tak akorát a tak když Bob zavelí, že se vracíme zpět do Domažlic, oba to docela  s Jardou vítáme. V Domažlicích ještě proběhneme náměstí, pár společných fotek před pamětní deskou osvobození 5.5.1945 a máme před sebou odjezd domů.

   Byl to velice povedený víkend, celý den nám svítilo sluníčku a o tom obídku, co jsme si cestou dopřáli, vám raděj ani nepíši. U kávičky nám Bob povídá: „ A víte, že jsem tu měl spoustu lidí, co jsem po okolí provázel, ale tak kompletně jsme to nikdy neabsolvovali. Bylo to s vámi moc fajn. A začneme si tykat, já jsem Bob.“ No a tak co jsme si s Jardou mohli více přát.

   Je večer, sedáme do auta a nikam se nám z Domažlic odjíždět opravdu nechce.

    Tak se ještě mrkněte na fotky, bylo opravdu co fotit.

g.M.

 

g.M.

 

 

After Action Report No 4.

Plzeň 2017

 

   Když mě Fery Polívka oslovil a nabídl mi tu čest jít v Plzni v čele přehlídky existovala jen jediná odpověď: „Díky za důvěru, můžeš se spolehnout!“. A hned v tu chvíli se mi začaly honit hlavou myšlenky, zda to neudělá zlou krev mezi ostatními kluby, zda si tu čest nezaslouží spíše někdo jiný a spousta dalších otázek. Ale to už jsem řekl své „ano“ a naskočil na pověstného tygra, který se již řítil nástrahami života, a ze kterého seskočit obnášelo reálné nebezpečí nechat se sežrat!

   Očekávat, že vám někdo poradí co a jak, je nesmysl. Takový, co se  navlékne do generálské uniformy, dotáhne opasek a stoupne si před konvoj zhruba dvou stovek amerických vojenských vozidel, tak na toho se shání dost blbě telefonní číslo! A spoléhat, že to „nějak dopadne“, to by mohl udělat jen nezodpovědný blázen.

   A tak začnete hledat na internetu záznamy z přehlídek a musíte se prokousat kilometry filmového pásu, abyste uviděli spoustu materiálu, kde se ale bohužel hlavní hrdina přehlídky veze převážně v autě. Generálů, kteří pochodují v čele svých chlapů, tak těch je jako šafránu. Ale jsou. Tyto záznamy jsou ale úplně o něčem jiném. Přehlídka má v sobě dynamiku a ve srovnání se záznamy, kdy se dotyčný generál nechává vozit, pochodující generál je „ten jejich“, ten co patří jim, co jde prostě s nimi!

   Svých ranních osm kiláků běhání jsem proto vyměnil za pochodování a počítání. Rytmus chůze získáte jen když si to poctivě oddupete. Klatovská třída je dlouhá. V čele přehlídky nekonečná.

   Před vyražením vpřed jsme si s empíky, co pochodovali po mých bocích, probrali a ujasnili vše, co se ujasnit dalo a světe div se, na všech našich fotkách jdeme vždy všichni správnou nohou. Klatovská naštěstí nemá nástrahy vystouplých kanálů a podobně. Zrádné byly jen vlající prapory při vzdávání pocty veteránům ze Spojených států! Od vlajkonošů je potřeba držet uctivý odstup, jinak vám při fouknutí větru vlajky pleskají o helmu.

   A jaké že jsou pocity když jdete v čele přehlídky?

   První třetinu cesty vám teče hrůzou pot po zádech. To, abyste něco neposrali. Přehlídku připravovala spousta lidí, kterým jejich práci nesmíte zkazit. Ani na okamžik nesmíte zapomínat, že jste jen malým kolečkem velkého soukolí! To vaše kolečko je ale kurevsky všem na očích!

   Druhou třetinu vymýšlíte co by se dalo zlepšit a poslední třetina je naprostá euforie a adrenalin na plný plyn.

   A nejlepší na konec, skvělá odměna za tříhodinový sevřený zadek.

   Když jsme vzdávali poctu americkým veteránům, kteří jeli v jeepech kolem nás, tak na mě jeden veterán plný překvapení a nadšení křikl: “Ou, Georg Patton, Ou Ou OU!“ Ten chlap měl jiskru v očích snad stejnou jako tenkrát před lety.

   Je to prostě úžasný pocit, když vám tleská sto tisíc lidí na chodnících. Přeji ten zážitek každému, kdo tuto výzvu přijme a povede přehlídku v dalších letech. A když se vám to povede, nezapomínejte na Ivana Hlinku, ten když naši hokejisté vyhráli říkával:“ Hlavně se z toho kluci neposerte!“

Ameriko, díky!

g.M.

 

 

After Action Report  No 3.

Loučka – Muzeum Pearl Harbor

16.9.2017

 

   Ten, koho zajímají fakta o přepadení americké námořní základny Pearl Harbor, se musí vydat na Oahu a cestovat na druhý konec světa. My, co jsme „nevyvařili“ dost peněz, jedeme na návštěvu k panu Josefu Kořenkovi do Loučky. Je to sice také na druhém konci, ale naštěstí jen naší republiky.

   Sedmý prosinec 1941 je datum, při kterém se každému z nás vybaví útok Japonců na Pearl Harbor. Víte ale, že útok byl Japonci naplánován a proveden 8. prosince?    I na takovou věc v Loučce můžete najít odpověď. Je tak prostá. Japonský kalendář je totiž posunutý o jeden den.

   O existenci vojenského muzea Pearl Harbor pana magistra Josefa Kořenka v zapadlé obci Loučka kousek od Vizovic, ví jen úzký okruh lidí se zájmem o historii. Tak mi dovolte, abych Vám o něm napsal pár řádek ve své „ After Action Report No 3.“

   Vzdálenost z Prahy do Loučky je 350 km a to bylo přesně to, co mě tenkrát lákalo. Po létě stráveném na jednom místě v jižních Čechách jsem cítil potřebu se trochu projet.

   Když jsem s autorem a majitelem muzea naši návštěvu domlouval, tak jsem byl dotázán, zda skutečně jedu do Loučky jen kvůli muzeu. Po mém ujištění, následovalo poučení, že cesta z Vizovic do Loučky je stále do vrchu a když budu mít pocit, že jedu zaručeně blbě, tak mám jet v klidu dál a pokračovat vzhůru do kopců.

   Poté následoval druhý dotaz: „A kde budete spát?“ Odpovědí, že u řádových sester v Olomouci byl totálně šokován. Vyšlo totiž najevo, že i on se osobně zná s matkou představenou řádu, tedy naší společnou kamarádkou. No a v té chvíli bylo našlápnuto k dalšímu, novému, skvělému přátelství.

   Po nezbytně nutném bloudění do a po Loučce, se konečně pasírujeme uličkou širokou málo přes metr dvacet a jsme před muzeem. Nová, poschoďová budova je citlivě zasazena mezi staré chalupy a domky.

   Pan magistr Kořenek přijíždí chvilku po nás a jde se na to. Začínáme historií celého projektu. Je naprosto neuvěřitelná. Za vznikem muzea stojí děti pana magistra Kořenka. Ty totiž zaujalo filmové zpracování události, která vtáhla Spojené Státy do WW II natolik, že svými neustálými dotazy ohledně útoku na Pearl Harbor spustily projekt vzniku muzea do života.

Následovala dost nesnadná práce se schválením stavby a jejím zakomponováním do ostatní zástavby.

   Ale to již pan Kořenek odemyká, rychle vypnout signalizaci a jdeme dovnitř.

   Hlavní prostory muzea zaujímají exponáty týkající se útoku Japonců na americkou námořní základnu Pearl Harbor. Exponáty jsou ve skleněných vitrínách, celou expozici dělal profesionální architekt.  Jsou zde naprosto unikátní věci a s výkladem pana magistra je to tu doopravdy nečekaný zážitek. Shlédli jsme i animaci náletu, kterou vytvořili přátelé pana Kořenka. Slavný tvůrce filmů našeho dětství Karel Zeman by ze svých pokračovatelů měl radost.

   Doplňkem expozice muzea jsou v Loučce nalezené předměty po armádách, které se tudy za WW II přelily. Velice zajímavé jsou věci po rumunské armádě, jejíž účast v místních bojích by zde asi moc lidí neočekávalo.

   A tak mezi nízkými vesnickými domky díky obrovskému úsilí stojí sice nevelká budova muzea, ale zato s velkým obsahem uvnitř. Na pár fotografiích můžete vidět nejen unikátní předměty, ale i nadšený výklad pana magistra. Prohlídka byla opravdová lahůdka.

   Před muzem je prostranství, kde se v letním období promítají filmy a konají akce.

   Doporučuji jet k muzeu Willysem. Pokud bude v barvě US Navy, tak tu  budete mít zaručeně ABSOLUTNÍ přednost jízdy zprava, ale i zleva a protisměru.

Návštěvu muzea si ale předem domluvte a mrkněte se na https://www.vojenske-muzeum.cz .

Hezký zážitek Vám přeje,

g.M.

g.M.

 

After Action Report  No 2.

Normandie 2017

1.6.2017 – 5.6.2017

 

   Boba Balcara, skvělého historika, spisovatele a bývalého československého reprezentanta v maratónu není lidem z naší branže nutno představovat. Bob, jak jistě víte, mapuje již dlouhá léta historii osvobození jednotlivých měst našeho západního pohraničí vojsky US Army. Jeho poslední dílo „Z Normandie přes Ardeny k nám“, na kterém v posledních pěti letech pracoval, je kniha, která nemá v přesnosti popisu událostí a pohybu jednotlivých amerických jednotek na našem území obdoby.

 

   A protože jsem chtěl Boba potěšit, vyrazili jsme s jedním výtiskem jeho nové knihy na bleskovou návštěvu Normandie.

 

   Ve čtvrtek 1.6. v šest hodin ráno jsme opouštěli Prahu a v šest večer jsme dorazili do zabukovaného  penzionu "Omaha" v Port-en-Bassin-Huppain. Městečko s malým přístavem leží zhruba uprostřed pobřeží, mezi americkými a britskými vyloďovacími plážemi Normandie. Po invazi zde vyúsťovalo strategicky důležité potrubí Pluto, kterým se dopravoval z Velké Británie benzín.
   Po příjezdu jsme si hodili bágly na pokoj, nasedli na kola, které jsme si vezli v autě a ještě večer jsme vyrazili na obhlídku městečka a přístavu. Na místní promenádě byly před nastávající oslavami zaparkované již dva jeepy a jeden Dodge Commander. Přestože nebylo nijak pozdě, městečko působilo velice ospalým dojmem. Po lehké večeři jsme padli do postelí a těch 1 300 km „v nohách“ se nám postaralo o velice rychlé usínání.

 

   V pátek hned po ránu jsme na kolech objeli okolí, navštívili nejbližší vesničky a vrhli se na bohatou snídani. Připravil nám jí francouzský  majitel penzionu a tak jsme strávili hodinku s ostatními hosty pensionu u společného stolu. Trochu nevěřili, co jsme již stihli. Po snídani jsme hodili kola opět do auta a vyrazili do Colleville-sur-Mer. Šli jsme nejprve uctít památku padlých na vojenský hřbitov, který se nachází mezi Saint-Laurent-sur-Mer a Colleville-sur-Mer.

   V době našeho příchodu tam právě probíhalo poděkování skupině amerických veteránů. Nezapomenutelný zážitek v životě! Zvonkohra hraje americkou hymnu a nás mrazí v zádech. Následuje proslov a vzdání pocty přítomným veteránům. Na závěr trubač zahrál Taps.

   Ze hřbitova vidíme přímo na vyloďovací pláž Omaha. Člověku se  vybavují všechny ty lodě a vyloďovací čluny plné vojáků a techniky, všechno to, co známe z filmů a fotografií. Řady křížů a mezi nimi i pro nás překvapivé množství pomníků s Davidovou hvězdou na hřbitově nad pláží nám připomínají kolik lidských životů porážka nacismu stála.

   Po hlubokém dojmu z návštěvy hřbitova jsme na kolech sjeli strží po úzké silničce na pláž Omaha.

   Tak jsme tady! Pláž podobná tolika jiným, co jsme za ta léta na toulkách po Francii navštívili a přesto naprosto odlišná. Je to tu navždy spojeno s těmi, co po pláži běželi vstříc nepřátelské palbě a svému osudu. Tak jen sedíme, díváme se na pláž a příliv k nám zvolna přibližuje oceán.

   Asi po hodině se vracíme cestou vzhůru zpět do Colleville–sur-Mer. Nahoru od moře je cesta dost strmá, tak si představuji ty tuny materiálu, co se po ní během vylodění musely přepravit.

   Přesouváme se do Vierville-sur-Mer a opět na kolech projíždíme celou přímořskou silnici kopírující pláž Omaha. Tady už se nadcházející předvečer oslav vylodění nedá přehlédnout. Jeepů všude přibývá. Jsou to většinou Francouzi, Belgičané a pár kluků z Anglie. Dělají tady tu správnou atmosféru.

   A tak jsme strávili první den na Omaze. Vzdálenosti a i pláže jsou zde větší, než by člověk čekal. Jeli jsme na kolech třeba na Pointe du Hoc, ale po skoro hodině jízdy, jsme se vrátili  k zaparkovanému autu. Měli jsme totiž za to, že bloudíme. Až druhý den jsme zjistili, že jsme byli teprve v půli cesty. Celý den foukal svěží vítr, sluníčko nenápadně pálilo a i v deset hodin večer bylo u oceánu krásně teplo.

 


   Další den, v sobotu, jsme vstávali až na snídani. Autem vyrážíme na Pointe du Hoc. Prohlídka pobořeného německého opevnění nám trvala skoro hodinu a pak jsme pokračovali směrem k pláži Utah. Auto jsme nechali u muzea na pláži a pokračovali na kolech po silnici podél pláže. Oběd jsme nahradili bagetou na lavičce na konci pláže Utah. Otáčíme se a šlapeme zpátky k autu.

   Autem pokračujeme do městečka Sainte-Mere-Eglise. Jedeme po úzkých silničkách, co chvíli potkáváme americkou druhoválečnou vojenskou techniku. Okolo nás je krásná příroda. Díky vlhkému vzduchu proudícímu od oceánu má všechno větší zrůst než v Čechách. Řepka, co je u nás do pasu, je tady až k bradě. Stromy a keře mezi jednotlivými políčky jsou naprosto neprostupné a kopřivy, ty jsou všude dvoumetrové.
   Přijíždíme do Sainte-Mere-Eglise. Je odpoledne a oslavy jsou právě v plném proudu. Na náměstí před kostelem vyhrává kapela. Kolem nás jezdí jeepy a dodge. Aut je tu spíše do desítek, určitě ne stovky. Po Češích ale nikde ani stopa.

   Je pozdní odpoledne a vracíme se plni zážitků zpět na naší základnu do Port-en-Bassin. Zítra je odjezd domů, a tak na dnešní večer máme nachystanou tu nejdůležitější povinnost, kvůli které tu jsme.

   Musíme „pokřtít“ vodou z Atlantiku na pláži Omaha novou, čerstvě vydanou knihu Boba Balcara „ Z Normandie přes Ardeny k nám“. V této knize je s nevšední pečlivostí zaznamenáno opravdu vše. Měla by být v každé rodině, aby připomínala co dlužíme US Army. Bobe, veliké díky!

   A tak nabíráme do americké druhoválečné polní lahve vodu z oceánu a na pláži Omaha mu jeho dílo pořádně promáčíme. Až dorazíme do Prahy, tak mu jí do Domažlic pošleme jako první exemplář, co si udělal výlet na vyloďovací pláže Utah a Omaha. Vše pečlivě fotíme, aby byl „důkazní“ materiál.

   Poslední posezení na pláži a jdeme balit na cestu domů. Uteklo to tu jako voda, ale rozhodně to stálo za to.

   V kufru vezeme písek z Utahu a Omahy pro naše přátele z klubu v New Jersey, pošlu jim ho v prosinci s novoročenkami.

 

   A závěrem pár řádek z dopisu Boba Balcara.

 

Dnes jsem se konečně dostal na poštu. Přiznám se, že bych býval moc nepospíchal, i kdyby bylo bývalo více času - podle oznámenky jsem usuzoval, že to je nějaký úřední dopis. O to větší je to bomba! 100% to je první naše kniha pokřtěná vodou z Omahy!
Teď bude patřit k našim největším relikviím a já se s ní budu všude u přátel chlubit! Díky za velkou radost a překvapení, které jste nám všem, kdo mají na vydání knihy zásluhu, připravil.

  B.B.

g.M.


 

 

 

Další zprávy z cest jsou  v Archiv textů/ zápisky z cest

.