Motto:  Už jako dětem ve škole se nám ztrácely červené pastelky, když jsme měli malovat rudou hvězdu. NAŠE JEEPY MĚLY VŽDY HVĚZDU BÍLOU! A od té doby se závislost na bílé hvězdě v kruhu u nás stále zvětšuje.....

 

Ahoj kamarádi.

   Pro letošní zimní čtení jsem pro Vás připravil téma z úplně jiného soudku. Bude to zpráva o sedmdesáti letech bojů Izraelců za svoji domovinu.  Izrael - cesta do míst bitev a vojenských operací.

g.M.

 

  After Action Report No 6.

  Izrael - Cesta do míst bitev a vojenských operací.

 

   Dnes se vydáváme do Negevské pouště navštívit letecké muzeum  Hatserim nedaleko města Beer Sheva. Sedmé největší město Izraele s 200 000 obyvateli bylo ještě v 19. stol. tábořištěm  Beduínů se stany a jedinou studnou. Po vyhlášení státu Izraele bylo toto strategicky a logisticky důležité město na železniční trati obsazeno egyptskou invazní armádou. 21. října 1948 pak Beer Shevu dobyli Izraelci a od té doby již zůstala v jejich rukou.

   Letecké muzeum Hatserim je pod širým nebem a je obrovské. Je to přehlídka letounů od staré československé stíhačky po nejmodernější, nedávno ze služby vyřazené stroje. Tady na bývalé letištní ploše jsme zažili, jak dovede v Izraeli pálit slunce. To musíte sem! Nad betonem se vzduch tetelí, že letadla na konci řady nejsou vidět! A tak v tom šíleném žáru prolézáme nejen expozice, ale i depozitáře, kde se letadla připravují k umístění do muzea. A jelikož hebrejské zákazy umí přečíst málokdo z nás, lezeme i do zakázané části, kde jsou obří stroje ponechány napospas zvědavcům jako jsme my. Giga šroťák, no super zážitek!

   V městě Beer Sheva jsme nejblíže k místu bitvy o průsmyk Mitla. V roce 1956 ve válce o Sinaj byl průsmyk ležící padesát kilometrů od Suezu Egyptem tvrdě bráněn a jeho dobytí ze strategického hlediska nebylo pro Izrael nutností. Ariel Šaron si přesto vymohl svolení k vyslání omezené „hlídky“ na průzkum. Podmínkou bylo, že se vyhne jakémukoli vážnému boji. Šaron měl ale myšlení generála Pattona. Do boje, který vyvolal, se nakonec zapojila celá jeho brigáda a průsmyk Mitla dobyla. Šaron opět, jako již mnohokrát v minulosti, prokázal svůj geniální  smysl pro vedení boje, ale současně ukázal, že je tím nejobtížněji zvladatelným  velitelem z hlediska poslušnosti. 

 

   Po dvou hodinách grilování na letištní ploše muzea Hatserim  jedeme do Tel Avivu do muzea Izraelských obranných sil - IDF. V bývalých kasárnách je ve dvanácti budovách umístěna kompletní historie IDF. Je to tu ale dost náročné, chtělo by zde mít výklad s průvodcem. Jsou tady k vidění takové klenoty, jako například tzv. „Bangalore torpedo“ určené k likvidaci překážek z ostnatého drátu a pozemních min výbuchem a mnoho dalšího.

   V Tel Avivském přístavu se 21. června 1948 odehrála bitva, ve které bojovali Židé proti Židům! Do přístavu tehdy doplula loď Altalena naložená 5 000 puškami, 270 kulomety a velkým  množstvím munice. Na palubě bylo též 900 přistěhovalců a mezi nimi mnoho dobrovolníků Irgunu, nyní již tři týdny začleněného do izraelské armády. Irgun však odmítl předat výzbroj armádě s tím, že si ji ponechá pro vlastní bojovou činnost. Ben Gurion na základě svých nezpochybnitelných pravomocí rozkázal loď ostřelovat a dělostřelecký granát způsobil na lodi požár. Jen díky kapitánovi, který včas rozkázal naházet do moře bedny s rozbuškami od granátů, jimiž byla loď naložena, zabránil katastrofě, kterou by exploze lodi městu Tel Aviv  způsobila. Byl to chlap na svém místě a navíc se smyslem pro humor. Svědčí o tom jeho odpověď Menachemu Beginovi, veliteli Irgunu, který byl tehdy přítomen na lodi. Když Begin hystericky vykřikl, že neustoupí a že si přeje jít s lodí ke dnu, tak mu kapitán řekl, že hořící loď plná munice nemůže jít ke dnu, ale jen do povětří. Kapitán se pak ještě s hořící a neovladatelnou lodí pokusil vyjet z přístavu. Nevím, zda kapitánovi Altaleny v Tel Avivu postavili pomník, ale určitě by si ho zasloužil.

 

Jeden brilantní útok na průsmyk vedený proti rozkazu ho dobývat. Jedna bratrovražedná střelba do svých na rozkaz vrchního velitele armády!

g.M.

  After Action Report No 5.

  Izrael - Cesta do míst bitev a vojenských operací.

 

   Již po několika dnech v terénu poznáváme rozdíl ve vedení bojů v r.1948 a v r.1967. V roce 1948 se na téměř neozbrojené Izraelce vrhli ze sousedních zemí vyzbrojení a vycvičení arabští vojáci s takovou razancí, že například  v Jeruzalémě nastala situace, která se v izraelském dějepise raději moc nezmiňuje. V bojích o židovskou čtvrť došlo tehdy k něčemu pro Židy naprosto nevídanému. Její obyvatelé se rozhodli opustit bojové pozice a pod vedením svých rabínů si šli s bílými prapory vyslechnout kapitulační podmínky Arabské legie. Téhož dne večer, 28. května 1948, se židovská čtvrt vzdala!

   Naprosto zoufalá vojenská situace se tehdy pro Izraelce začala naštěstí měnit v následujících dnech po masivních dodávkách zbraní a munice z Československa.

   Každý den přistávalo v Izraeli také nejméně jedno z u nás zakoupených letadel ( 30 messerschmittů, 30 spitfirů a 9 mosquit).

   V Jeruzalémě se ještě krátce zastavujeme před hotelem Krále Davida. Zde Izraelci provedli v r. 1946 teroristický čin nejhrubšího zrna. Dynamitem vyhodili do povětří celé jedno křídlo hotelu, kde sídlila britská mandátní správa a vojenské velitelství Britů. V troskách hotelu tehdy nalezlo smrt 92 obětí a 41 lidí bylo zraněno. Hned po této „akci“ bylo jasné, že takovéto kroky mající vést  k samostatnosti Izraele se budou v budoucnu Izraelcům velice špatně vysvětlovat a sami Izraelci tento čin vzápětí odsoudili.

  

   Opouštíme Jeruzalém a míříme Judskou pouští k Mrtvému moři, k pevnosti Masada. V římských dobách ji nechal zbudovat král Herodes, obávající se povstání místního židovského obyvatelstva proti nadvládě Říma. Masada byla opevněná stolová hora 400 metrů nad okolním terénem. Měla cisterny na vodu o obsahu devadesáti milionů litrů a zásoby jídla měly vydržet desetileté obléhání. Pěstovala se zde zelenina, o dodávky potřebného hnojiva se starala hejna holubů „samoživitelů“. Ptáci byli odkázaní na potravu z okolní krajiny a obří holubníky pak stačilo jen vyčistit. Masada měla dokonce i svůj bazén!

   Při protiřímském židovském povstání v r. 70 n. l. Masadu obsadila zhruba třístovka povstalců se svými rodinami a dokázala se zde několik let úspěšně bránit obrovské přesile Římanů.  Oblehatelé byli nuceni vybudovat gigantický násep a teprve s jeho pomocí do pevnosti pronikli. Židovští obránci, ale  v noci před závěrečným útokem Římanů v již bezvýchodné situaci zvolili raděj smrt. Oblehatelé nakonec „dobyli“ prázdnou pevnost. Na památku dávných hrdinů se zde konají  slavnostní vojenské přísahy.

 

   Jedna kapitulace, jeden zavrženíhodný teroristický útok a jedno obrovské hrdinství, kdy po usilovném a dlouhém boji a odporu dávají Židé přednost smrti před ztrátou svobody.

g.M.
 

  After Action Report No 4.

  Izrael - Cesta do míst bitev a vojenských operací.

 

   Všechno nám pěkně a v pohodě vycházelo, na kontrolních stanovištích nám vždy pohraničníci s úsměvem na tváři jen  odmávli rukou. A to znamenalo jediné. Člověk ztratil ostražitost a zákonitě se dostavil průšvih.

   Při balení svačiny jsem si do baťůžku hodil nožík. Ten se přece může při pikniku hodit. Že jsem ho, já vůl, nehodil raději z okna! Cestou po Jeruzalémě jsem na něj docela zapomněl a tak až na kontrolním stanovišti před „Zdí nářků“ (správně Západní zdí) mi nůž bez úsměvu připomněla židovská vojačka. A byla dost nekompromisní. Nůž s pojistkou proti zavření je zbraň a to že musí volat policii. Policie dorazila během dvaceti minut a seznámila mě se skutečností, že se jedná o trestný čin. Nevhodnost zažertovat, že Čechoslováci vozili do Izraele zbraně od nepaměti,  mě byla zřejmá a tak jsem raději držel hubu a čekal na verdikt policisty. Byl naprosto šalamounský. Nůž svěřil do „opatrovnictví“ Danielovi s tím, že mi ho smí vrátit až večer na hotelu.

( To už měl asi onen policista po službě :-) )

   A tak se ten můj nožík nakonec ke Zdi nářků přeci jen dostal. V kapse mého, policií ustanoveného, zbrojnoše.

    Každopádně bych to ale nikomu nedoporučoval zopakovávat. Jde fakt o trestný čin a do Izraele byste se pak už asi dlouho nepodívali.

   Návštěva Zdi nářků je velice silným zážitkem. Tady je oslovován „Ten, který jest“ a promodlené je to tu opravdu  důkladně!

   Po dobytí této části Jeruzaléma v r. 1967 židovští vojáci vztyčili nad Zdí nářků izraelskou vlajku a jen málo scházelo, aby pod vedením horkokrevného, vojenského rabína Šlomo Gorena nevyhodili do vzduchu arabskou mešitu Al Aksa stojící na Chrámové hoře. Tento, později vrchní rabín Izraele, se prý nejdříve pomodlil u Zdi nářků a hned jak skončil, začal shánět trhaviny. Velice těžko mu vysvětlovali, že neničení náboženských staveb „konkurence“ je součástí mírových dohod. Neprodleně ale došlo ke stržení staré, arabské zástavby u Zdi. Tak vznikl důstojný prostor pro shromažďování věřících na tomto, pro Židy nejposvátnějším místě. Jeruzalém byl následně zpřístupněn pro věřící všech náboženství.

 

   Dobytí Jeruzaléma v r. 1967, bylo pro další budování Izraele zásadní vyhranou bitvou. Takže strategické vítězství!

g.M.
 
Jediný armyshop v Jeruzalémě byl o svátcích Jom kipur bohužel zavřený.
g.M.
 
 
 
 
 
 
 
 

IZRAEL Cesta do míst bitev a vojenských operací.

After Action Report No 1.

   Jak ubránit území o velikosti Moravy proti  nepříteli, který vás ze všech stran obklopuje a početně převyšuje? Tak po tom jsme se letos vydali pátrat s kamarády do Izraele.     Do Tel Avivu nás z Prahy letěla parta jednadvaceti nadšenců pro vojenskou...

After Action Report No 2.

    Navštěvujeme Latrun, místo několika neúspěšných útoků Izraelců proti jordánskému nepříteli. Jednalo se o dobytí  strategického návrší, ze kterého r. 1948 kontrolovali Jordánci zásobovací silnici do Jeruzaléma. Ani Židé ale nevyhrávají bitvy, když politici pouze zavelí vpřed a...

After Action Report No 3.

  Brzy ráno přejíždíme z Betléma do Jeruzaléma. Cestou se zastavujeme u památníku povražděných židovských lékařů. V r.1947 zde byl Araby ze zálohy přepaden konvoj se zdravotnickým personálem při cestě do nemocnice Hadasy na hoře Scopus. V palbě a následném požáru vozidel zde...

AKCE 2019

Zpráva z Novoroční jízdy Prahou.

           Počasí potvrdilo hlášku mého otce: " Ranní déšť, ženský pláč a psí kulhání nemají dlouhého trvání". A opravdu navzdory katastrofické předpovědi deštivého počasí se sněhem, to byli pouze mimopražští, kteří při výjezdu na akci museli na své Jeepy natáhnout...