Afgánistán po Sovětské okupaci.
Po odchodu Sovětů se do boje o moc vrhli polní velitelé ze všech koutů Afgánistánu. Rabbání, Masúd, Chán a další. Utvářeli stále se měnící koalice a v zemi vládlo násilí a chaos. Hlavní cesty ovládly ozbrojené tlupy vybírající mýto a otravující cestující. Situace trvala do roku 1994, kdy se na scéně objevilo nové, nábožensky motivované uskupení Paštunů – Talibán.
Musí se uznat, že Talibán nečinností netrpěl. Po přepadení skladu zbraní, kde se chlapci vybavili 80 000! kalašnikovy následovalo hned na podzim obsazení Kandaháru. K Talibanu se „ochotně“ přidávali místní kmenoví náčelníci, protože kdo byl váhavý nebo měl výhrady, byl zavražděn. Po úspěchu v Kandaháru se pozornost Talibánu upřela na sever země. Ghazní padlo začátkem roku 1995. Dostavil se ale i první neúspěch a to v bitvě o Kábul. Talibán pak přenesl svoji vojenskou pozornost na severozápad, na Herát. Bojové úspěchy Talibánu umožnily po roce zopakovat útok na Kábul, kde se po těžkém ostřelování Talibán zničeného města nakonec zmocnil. Následovala okamžitě řada tvrdých náboženských nařízení. Muži si museli nechat narůst plnovous, ženy měly zákaz práce mimo dům, nesměly chodit samotné po ulici a byly uzavřeny dívčí školy, kina a kulturní akce se ze života země zcela vytratily. Ovládnutím měst ale v Afgánistánu nikdy nikomu válka neskončila. A Talibán nebyl výjimkou. Následovaly čtyři roky těžkých bojů mezi Talibánem a kmenovými vůdci, jejichž armády dosahovaly někdy až 50 000 plně vyzbrojených vojáků. Popravy poražených a zajatých nepřátel byly pravidlem na obou stranách. Do toho ještě v r. 1998 postihlo zemi zemětřesení a hladomor. O osudy statisíců postižených civilistů se afgánští politici a vojenští velitelé starali pramálo.
USA se v této době omezily pouze na humanitární pomoc trpící zemi. Teprve v listopadu 1997 se jako první proti porušování lidských práv v Afgánistánu postavila tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová. Opravdový bod zlomu nastal po 11. září 2001, kdy uneslo devatenáct, většinou saudských Arabů, na rozkaz Usáma bin Ládina, toho času pod ochranou afgánského, talibánského režimu čtyři dopravní letadla a provedlo s nimi přímý útok proti Spojeným státům. Při této teroristické akci přišlo o život 3 000 lidí. Z Usámy bin Ládina se rázem stal psanec bez hranic. Afgánci si brzy uvědomili, že proti Americe, jejím západním spojencům a Pákistánu nemají šanci zvítězit a tak se záhy většina kmenových vůdců od Talibánu odvrátila. Bez jejich podpory byla vláda Talibánu nad Afgánistánem za necelý půlrok smetena. Vyhlásit válku Spojeným státům se totiž nevyplácí! Již koncem roku 2001 byl pak v německém Petersbergu projednán projekt budoucího uspořádání Afgánistánu. Hamíd Karzaj byl požádán o převzetí funkce prezidenta. Poražený Talibán pro spáchaná zvěrstva bylo naprosto nepřijatelné k těmto jednáním přizvat. V dubnu 2002 byl Karzaj potvrzen ve své funkci a v r. 2005 proběhly volby. V r. 2003 však poražený Talibán v Pákistánu přeskupil své síly a odstartoval sebevražedné útoky a další násilné incidenty, které způsobily např. v r. 2007 smrt 6 300 lidí! Válka pokračovala i přes dopadení a likvidaci Usáma bin Ládina ukrytého na území Pákistánu a pokračuje bohužel i dále do dnešních dnů.
Od svého vzniku, před bezmála třiceti roky, jde na vrub Talibánu:
2 800 padlých Američanů
1 100 padlých západních spojenců
14 českých vojáků
38 000 civilních obětí
62 000 obětí z řad afgánské vládní síly
70 000 zabitých islamistů
A kdo z toho všeho má radost? Pouze ďábel a snad také lidé co rádi „loví“ jiné ozbrojené lidi.
Bylo mi ctí Vás po letošní zimu provázet dějinami i současností Afgánistánu. Děkuji za Vaši pozornost. Denní návštěvnost stránek byla cca 200 čtenářů. (A nikdo mi nevynadal! )
g.M.